Den po Valentýnu, hezké datum. Obavy z počasí nebyly přítomné. Slunečno, mrazivo, ale sucho. Silnice pěkně černé. Cesta naplánovaná a u ranní kávy i zkontrolovaná průjezdnost. Vše v pořádku, co by se mohlo asi stát? No, budu upřímný, stát se něco může vždy, a s tímto poznatkem, ponaučený již z minulosti, vybírám auto, kterým pojedu:
- Dakota má lehkou prdel a celoroční A/T, pokud bude stoupaní na zasněžené silnicí, bude to divadlo,
- Vajco (Chrysler Grand Voyager) není natankováno, gumy má sice v pořádku, ale blbne LPG, nu což, dá se s ním jet, ale na benzín,
- Alfa Romeo Stelvio (auto přítelkyně) má čtyřkolku a mohla by se vytáhnout na delší projížďku…
„Zlato, protáhneme Alfu na cruising?“
„Jo, můžeme.“
Neskrývám, že byl jsem nadšený myšlenkou, že projedu Alfu takhle někam dál, nicméně zároveň i plný respektu – auto není moje, nic se mu tudíž nesmí stát. Rychlá myčka (byl jsem si vědom toho, že až dojedeme, bude auto opět špinavé, ale stojí to za to během zimy umývat je průběžně), skok do auta a jedem na dohodnuté místo srazu – MOL v ulici Pražské v Mimoni.
Tam jsme dojeli ihned za Márou, který v novinářském Mercedesu-Benz CLA dovezl Gustawa a zastavil u stojanu, aby natankoval. Alfu jsem natankoval také do plna a již se šlo přivítat a dát kafe. Na parkovišti již na nás čekali Lukáš a Sába s Chryslerem Stratus, do minuty přijel Jindra ve Fordu Fiesta. S lehkým zpožděním dorazili i Josef s Veronikou v Žabákovi (Nissan Micra K11) a tím jsme byli protentokrát komplet.
Vyrazili jsme chvíli před polednem. Tempo jsem se snažil udržovat dle toho, že jedu v „cizím“ autě, a také podle toho, že auta za mnou jsou starší, a tudíž bez mnohých systémů, které Alfa Romeo nejenže má, ale fungují tam jako jedny z lepších.
Celá cesta byla suchá až do úseku, kdy jsme odbočovali na Horní Sedlo. Dokonce jsem se začal na přítelkyni usmívat a vtipkovat, že kvůli ostatním za námi to auto poprvé jede tak dlouhou dobu v režimu „A“ (něco jako Eco) aby se prodloužila dráha plynového pedálu a byl tak méně citlivý kvůli snadnějšímu udržování nízké rychlostí. Stoupáním přibývalo sněhu na cestě, jeli jsme sice opatrně, ale jelo se dobře. Alespoň jsme si to říkali.
Projeli jsme Horní Sedlo, začalo klesání k Dolnímu Sedlu. První zatáčka, druhá zatáčka, všichni se držíme u sebe. Třetí zatáčka, projedu, o pár sekund později vidím Žabáka za sebou s větším rozestupem, všechno dobrý. Čtvrtá zatáčka, koukám do zpětného zrcátka, nic, nikdo. Zastavují a říkám si „To snad ne…“. Výstražné, couvám, v tu ránu vidím mercedes a volá Mára. Vše je mi jasné, ještě než to zvednu – někdo nevybral zatáčku. Jenže Gustaw rázně dodá: „Máme tak trochu kurva větší problém!“
Anis
Skoro to vyšlo…
V klesání kopcem ke čtvrté zatáčce mám už divný, blbý pocit. Vidím, že žabákovi nestačí přilnavost, v nájezdu do zatáčky se kola otáčejí pomaleji, než by odpovídalo rychlosti jízdy. Preventivně se snažím co nejvíc snížit rychlost. Žabák opouští zatáčku po tečně těsně vedle stromu a do škarpy.
Teď je to na mně. Hlavně nepraštit do Josého ani do stromu. Místo tam celkem je, ani Fiesta na letos nových zimních pneu však nedrží kontakt se zledovatělým podkladem. Zatáčku jakž takž projedu, ale na výjezdu přichází nedotáčivý smyk přední nápravy a hrnu se ze silnice ven. Fiesta se zastavuje na pravé krajnici v závěji a… než stačím vydechnout, napjatý pocit v zátylku potvrzuje tupé „PLESK!“
To byl chrysler. Tak jsme skončili. Pár sekund ještě čekám, jestli přijde další rána. Ta naštěstí nepřichází. Mára v novinářském autě zvládnul prokličkovat mezi nastraženými kuželkami. Sekundový děj se pocitově jeví jako hodina.
Otevírám dveře a opatrně vystupuji z auta, teď už visícího na okraji škarpy přední nápravou mimo vozovku. Jmu se obhlédnout dílo zkázy, rozprostírající se okolo. Žabák zahozený, bez zjevného poškození, posádka v pořádku, byť psychicky otřesená.
Sbírám RZ ze silnice, z chryslera se už už hrabe Lukáš. Fiesta a chrysler KO. Jakožto pojišťovák neomylně na první pohled identifikuji a lakonicky konstatuji dvě totálky. Tři z pěti aut z naší kolony poházená v prekérních polohách na různých stranách mimo silnici.
Na místo přijíždějí místní, uzavíráme provoz, začínáme koordinovat vyproštění a odklízení následků havárie…
Jindra
Hlavně ne do stromu!
Poprvé jsem vytáhl Žabáka na cruising, protože Elvis (Chrysler LHS) stále nebyl pojízdný (proč, co se stalo, se dozvíte v chystaném článku). Cesta skvělá, těsně před startovací destinací však Verča (má přítelkyně a majitelka vozu) šlápla do kaluže a promáčela si boty. Už tehdy jsem si říkal, jestli to neotočit a nejet raději domů. No, měl jsem… 😀 Ale dojeli jsme jinak v pořádku na pumpu a po krátké konverzaci s ostatními se vydáváme na vyjížďku.
Cesta stále suchá, bezproblémová. Avšak záhy první překvapení v podobě zasněžené cesty lesem. Tam se ještě vedlo dobře, člověk zavzpomínal na „mládí“ (ne, že bych byl starý) na západě Čech, kde takové cesty byly denní chleba. No a pak to přišlo. Serpentiny, klesání, snaha podřadit ze 3 na 2 a… Všechno špatně.
Auto ztratilo absolutně přilnavost a já se mohl už jen rozhodnout, kam to pošlu. Před očima strom, tomu jsem se za každou cenu chtěl vyhnout. Nejen, že partnerka kdysi do stromu bourala při nezaviněné nehodě – znamenalo by to totální škodu auta a pravděpodobně i zranění. Volba padla na prudké strhnutí volantu vpravo a škarpu. Povedlo se, ač jsem se o větev stromu zastavil řidičovými dveřmi a musel vystoupit spolujezdcem.
O tom, co se dělo za mnou, jsem zprvu neměl ani ponětí. Situaci jsem obhlédl až po vysoukání se z auta a uklidnění Verči, že nám ani autu nic není.
Vydal jsem se tedy sehnat pomoc. Ochotná posádka Audi Q7, co jela zrovna kolem, sice pomoc nabídla, ale vyproštění bylo nad jejich síly. Mrzí mě, že ač jen pár stovek metrů daleko bydlí člověk s mnoha traktory a stavebními stroji, pomoci nám odmítl.
No nic, jali jsme se vyproštění svépomocí. Anis skočil do auta, sjel na louku, vytlačili jsme Žabáka po polňačce ven a bylo. Až na škráblé a promáčknuté dveře se opravdu ani autu, ani osádce nic nestalo.
O tom, co se dělo nad námi, jak jiní účastníci provozu kompletně zablokovali celou vozovku, o absolutní – nelze říci jinak – demenci dalších projíždějících si povíme jindy, v dalším chystaném článku. To bylo totiž vážně něco…
Jose
Díky, elektroniko
Jako tradičně jsem ve voze, který do ethosu Junk Rods tak úplně nesedí, uzavíral kolonu. S Gustawem jsme tedy měli krásný výhled na „kuželky“ vpředu. Nejdříve to zahodil Jose, úspěšně se však vyhnul stromu a poslal micru do měkkého. Nebylo to bez škrábanců, ale mohlo to dopadnout mnohem hůř.
Když jsem viděl tancující micru a vzápětí, jaké problémy má v téže zatáčce Jindra s mnohem novějším autem, šel jsem na brzdy. ABS začalo kopat v podstatě okamžitě, ale když se neleknete a pedál přitlačíte, máte větší šanci dostatečně zpomalit. Samozřejmě, co je dostatečné, je relativní – pokud by Lukáš „nezaparkoval“ chryslera v příkopě, ale zůstal stát naštorc vozovkou, dost možná by pocuchání došla i příď mercedesu.
Vážně to tam klouzalo jak sviňa a já zvládl prokličkovat jen za vydatné pomoci stabilizace. V lebaronu, který ABS nemá, nebo RX4, kterému zase nefunguje, bych dopadl stejně jako kluci; snad jen s tím rozdílem, že pro renault by výlet do pole byl jen další den v práci. Můžu jen doufat, že by mě napadlo nezastavovat, udržet si kinetickou energii a najít cestu ven…
Dost ale teoretizování. Celou cestu před nešťastnou zatáčkou i za ní byla vozovka sjízdná lépe, nabízela mnohem více gripu. Že se v tom úseku nesolí, bylo jasné, už když jsme na něj vjížděli, ovšem sypač s inertním posypem projel očividně fakt dávno. Když jsem volal na místní technické služby s tím, že to tu je skoro nesjízdné, dostalo se mi odpovědi, že máme vydržet, že to sypač má na trase a brzy tam bude. Přijel, když jsme se s vyproštěnými auty sbírali k odjezdu – a o pár metrů nad námi měl taky s trakcí problémy.
Dostat auta zpátky na vozovku nám zabralo hezkých pár desítek minut a nebýt pomoci osádky Audi Q7, která projížděla v protisměru, bylo by to fakt náročné. Tímto jí tedy ještě jednou děkujeme a doufáme, že se zastaví na některém z dalších cruisingů – samozřejmě totiž neodjela s prázdnou, ba naopak dostala kalendáře a trička, které Anis vezl s sebou.
Bílá tečka
Protože se o lumících za volanty ostatních aut rozepíšeme v dalším článku, uzavřu dnešní článek fenoménem, který v anglicky mluvících zemích nazývají silver lining a v Orientu to je ta bílá tečka v černé půlce jin jangu.
Jednak, po nehodách jsme všichni hned věděli, co dělat. Nezmatkovali jsme, nestáli, nehleděli na zkázu, neječeli po sobě navzájem, nýbrž jsme zajišťovali místo nehody, rozdali úkoly, co má kdo dělat, pořídili fotodokumentaci – a relativně rychle a bez přílišných emocí vše vyřešili.
A jednak, všechna tři poškozená auta zvládla dojet nejen do cíle cruisingu, ale dokonce i domů. Fiesta a stratus potřebovaly trochu pomoct kleštěmi a izolačkou, ale zvládly to, a to jel stratus až na jižní Moravu, tedy přes celou republiku.
Co nás čekalo v cíli? Samé dobroty. Restaurace Zatáčka (přísahám, že to jméno byla náhoda!) v Hrádku nad Nisou, jen kousek od hranic s Německem, se ukázala jako velmi příjemné místo, kde ukojit hlad, znásobený vytahováním aut z příkop.
Za ceny zcela normální na dnešní dobu nabídla dobrou česnečku, boršč, gnocchi (fakt se to nečte „gnoči“, kluci 🙂 ) i bramborový placek s masovou směsí; nic, co by vás svlíklo z trenek, ale až tudy zas někdy pojedu – s mými pitomými nápady někde jet jen proto, že jsem tam ještě nebyl, to je jen otázka času – radši se stavím v Zatáčce, než abych přemýšlel nad fastfoodem v Liberci.
Marek