Pokud sledujete naše události, určitě víte, že prosincová setkání Junk Rods se dost liší od tradičních cruisingů, které pořádáme každý měsíc. Po loňském Junk Rods Orienteering Rallye Prague – orientační rallye, které nás provedlo neobvyklými zajímavostmi Prahy, jsme pro vás tentokrát připravili Junk Race 2. Jak se to povedlo, ze svého pohledu popíše Gustaw.
Úvodem musím zmínit, že loňská rallye pro mě osobně nedopadla moc dobře – v průběhu kličkování úzkými pražskými cestami jsem nebyl dost pozorný a zúčastnil jsem se dopravní nehody, ve které byl úplně zrušen můj stříbrný Chrysler LHS. Štěstím se nikomu nic nestalo, nicméně letos jsem nebyl nadšený perspektivou účasti v další orientační rallye v okolí Prahy a radši jsem chtěl pomoct s organizací. Nicméně, kolektivem Junk Rods bylo rozhodnuto, že s ohledem na loňské události bych o to víc měl jet jako účastník. Nadšený jsem z toho nebyl, ale účast v organizaci mi byla odepřena.
Takže jsem mohl začít s hledáním spolujezdce. Bohužel, moje paní navigátorka z minulé edice, hned jakmile se dozvěděla o další plánované orientačce v okolí Prahy, raději utekla do severní Afriky, než by se mnou znovu jela. Ve výsledku jsme posádku měli tvořit Jose jako navigátor a já za volantem svého PT Cruiseru. Tento plán bohužel (nebo snad spíš naštěstí?) z důvodu Joseho nemoci taky nedopadl.
Jelikož jízda v takových událostech bez spolujezdce mě nebavi, den před rallye jsem se rozhodl jet s Tiborem, který spolujezdce ve svém voyageru také neměl. Tímto způsobem jsem razantně zmenšil šanci, že se mi podaří zrušit v průběhu rallye nějaké auto a s čistou duší jsem mohl očekávat start, tentokrát na pro mě neobvyklém sedadle spolujezdce.
Tentokrát místo čerpací stanice jsme jízdu začínali na polní cestě někde u Loučeni na Nymbursku, přesto káva ani předvánoční občerstvení nechybělo. Někdo dovezl cukroví, jiný buchtu – myslím, že za celé Junk Rods mohu poděkovat za dobroty.
Místo očekávané vánoční atmosféry, která dýchala z fotek Anise a Mary z přípravy cesty, tedy příjemně zmrzlé, tvrdé polňačky a jemný sníh, byla kvůli poněkud “neprosincovým” teplotám už startovní polnačka pěkně bahnitá. To předpovídalo hodně srandy a práce pro záchranná vozidla – všem známou dakotu Anise a “Marův” novinářský Ford Bronco. O to zajímavěji vypadala vozidla, která na start dorazila – Sorento 4×4 se v takových podmínkách cítilo jako doma, což se ale nedalo říct o čerstvě umytém Saabu 9000 anebo bílém Cadillacu SLS. Ten byl mým osobním favoritem, a když už jsme u favoritů – Škoda Favorit se taky na startu objevila a celou trasu statečně zvládla.
Jako každá událost Junk Rods, tak i Junk Race začalo pokecem u kávy, tentokrát ale rozšířeným o prezentaci pravidel akce, rozdáním záchytných souřadnic a krátkou diskusi. Jakmile bylo všechno už účastníkům jasné (tady ale stojí zmínit, že stejně jako jiní kolegové, neúplně pochopil jsem pravidla počítání bodů za ujetou vzdálenost – logicky přišlo mi, že cesta být maximálně nejkratší), nezbývalo nic jiného než sednout do aut a vyrazit.
Jelikož Tiborův voyager nesl startovní číslo 01, vyjížděli jsme jako první. Pohodovým tempem jsme dorazili k prvnímu bodu, rozhledně Romanka, kde jsme podle plánu našli QR kódy s otázkami a souřadnicemi dalších bodů trasy. Tady nás taky dohnala druhá posádka – Lukáš ze svou Toyotou Prius, která se pak taky chtěla osvědčit jako bahenní speciál. K tomu ale se ještě dostaneme.
Jízda zprvu probíhala bez potíží, neměli jsme žádný problém s nalezením souřadnic dalších bodů, naopak díky zkušenostem Tibora a jeho znalosti okolí jsme např. bod v bahnitém lese zvládli bravurně. Nicméně, zákulisí naší jízdy a co se dělo v autě si nechám pro sebe. Zmíním jenom, že navigátor jsem na hovno a že Google Lens není úplně nejlepší čtečka QR kódů.
Do první pastě jsme se dostali u bodů “Hájovna”, kde jsme pro usnadnění výjezdu zaparkovali na mokré trávě u polní cesty. Co ale bez problémů zvládlo Markusovo Daihatsu Sirion (lehoučký hatchback, který díly pohonu všech kol se rychle ukázal jako docela schopný offroad) bylo už moc pro těžkého voyagera a z parkovacího místa nás museli zpátky na cestu vytahovat Anis a jeho dakota. Po chvíli jsme ale byli opět na silnici a připraveni na další body.
Až do okolí Brandýse nad Labem všechno bylo jasné a snadné, pak nám ale jedna ze souřadnic ukázala bod uprostřed bahnitého pole. Po krátké debatě s Lukášem, kterého jsme opět potkali, jsme se rozhodli dostat k tomuto bodu za každou cenu. Jelikož podle map nejkratší cesta ve výsledku k bodu nevedla, objeli jsme zmíněné pole dokola a zkusili se tam dostat polni cestou objevenou na satelitních snímcích.
Její začátek nepředpovídal závažné problémy, pár na pohled horších cest jsme už dneska projeli. Nevěděli jsme ale, že se její kvalita bude postupně zhoršovat, a že ji chvíli před námi už vzdal Marcus – po asi 500 metrech byla neprůjezdná ani pro již zmíněné Daihatsu Sirion. Tohle jsme ale nevěděli a bahnem pokračovali až do okamžiku, kdy se zhruba 50 metrů před námi objevil se úplně zahrabaný prius. Neměli jsme jak pokračovat a záhy přišli i o možnost návratu – voyager po bahnité cestě nechtěl už ani couvat. Nezbývalo nic jiného, než volat Markovi, aby naše v bahně zahrabané střepy pomocí bronca vytáhnul zpět na sjízdnou cestu.
To se po krátkém čekání samozřejmě stalo a mohli jsme pokračovat. Nicméně, hladovějši část naší posádky byla dost zklamaná tím, že se nám nepodařilo důležitý bod najít a chtěla poslední zbývající mezibod proskočit a přepravit se hned do Texas Steakhouse. Naštěstí ale cestou k Praze zklamání trochu vychladlo a udělali jsme zajížďku k poslednímu bodu u letiště Letňany. Jelikož předchozí bod u Brandýse (kvůli, jak jsme se až později dozvěděli, špatně napsaným souřadnicím) jsme přeskočili, nevěděli jsme co nás u letiště čeká a co máme hledat. Nenašli jsme vůbec nic kromě zmateného gruzínského taxikáře, který neúspěšně sháněl mezinárodní letiště. S pocitem hladu a toho, že aspoň nejsme na tom úplně nejhůř, odjeli jsme směrem na toužebně očekávaný burger.
Do Texas Steakhouse jsme dorazili jako asi 4. posádka, bez jakýchkoliv očekávání ohledně našeho výsledného umístění. O to větší překvapení nás čekalo při vyhlášení výsledků – první místo a Junk Pohár je náš! Jak jsme se k tomu dostali, upřímně nechápeme dodnes. Nejspíš to bylo díky bravurnímu výkonu Tibora v bahnitém lese. Pro mě je nejdůležitější, že všechny posádky dorazily do cíle a všichni jsme si tento den opravdu nadprůměrně užili.
Samozřejmě, pár připomínek a ponaučení jsme si všichni odnesli a už se těšíme na příští podobnou událost. Tentokrát ale nebudeme čekat až do dalšího prosince… detaily brzy na JunkRods.cz a naší FB skupině.
Zatím přejeme všem krásný nový rok 2024 a těšíme se na vás na novoročním Café en Gasolinera, která startuje nedaleko Nymburka!
Gustaw & tým Junk Rods