Krása a kvalita jihočeských silnic je mi známá a pořád mě láká. Nemám bohužel moc příležitosti, kdy se tam vydat. O to víc jsem se těšil na dvanáctou edici Café en Gasolinera. S velkou pomocí dobrého kamaráda Viktora se nám povedlo najít moc příjemnou a malebnou cestu pro vyjížďku. Účast a atmosféra byly velkolepé a počasí na říjen nadprůměrné. Naprosto skvělá sobota. 🙂
Už v pátek večer jsem věděl, že další den pro mě začne brzo. Domluvili jsme se totiž s Viktorem, že ho vyzvednu na nádraží v Nymburce. Jelikož cesta na místo startu po okreskách měla trvat přes 3 hodiny, bylo to pochopitelně časně ráno. Ve výsledku při ranní kávě padlo rozhodnutí (moje) koupit dálniční známku. Tímto jsme mohli trochu uklidnit ranní tempo a zkrátit čas cesty na necelé 2 hodiny. Samozřejmě furt tvrdím, že za těch málo úseku po celém Česku je to drahé, nevyplatí se to, nicméně protentokrát hodnotím tento výdaj kladně, a to jen a pouze proto, že provoz byl náhodou slabý a mohl jsem si pohodlně protáhnout auto v konstantní rychlostí po delší dobu.
Dojeli jsme natankovat a následně vyrazili na dálnici směrem na Strakonice. Jak jsem se již zmínil, provoz byl slabý, a tak za necelé 2 hodinky pohodlné cesty jsme byli na Benzině na ul. Volyňské ve Strakonicích, místě domluveném jako bod startu. Počasí na můj vkus na říjen velmi příznivé, 5° a polojasno. Do 11 hodin zbývalo času dost, ale než jsem stihl dopít kafe, začali se sjíždět přátelé, kamarádi, noví známí. Po chvíli pokecu napočítám 13 aut, které vyrazí na jízdu. Dobré číslo. 😎
Poledne, rychlá organizace na odjezd z benzinky. Josef zablokoval silnici se svým Nissanem Primera a my jsme se tak mohli pohodlně seřadit do kolony. Kousek cesty ze Strakonic směrem na Volyni po silnici první třídy, ve Volyní odbočka na Litochovice. A zde to začalo. Krásné, trochu klikaté silnice, se stoupáním, kousky přímých úseků, malebné výhledy, vesničky.
Takové cesty mám rád. Furt se něco děje, tu zatáčka, tam horizont, kvalitní silnice, a jako bonus kdykoliv se podívám do zpětných zrcátek, vidím tam super kolonu vozidel. Nechyběla kuriozita v podobě slávistického baráku v obci Pohorovice, takzvaný „Slávistický ráj“. Celkově moc příjemná cesta.
Při příjezdu do cíle, restauraci Orange Route na okraji Protivína, nás čekala otevřená brána na zadní parkoviště, běžně veřejnosti nedostupné. Zde patří velký dík Viktorovi za to, že dokázal domluvit parkování na takový způsob. Místo vyšlo akorát pro všechny.
Ještě chvíli jsme pohovořili každý s každým, než jsme se šli najíst. Milá obsluha, dobrý přístup v restauraci, jídlo v pořádku. Velmi příjemně strávené chvíle spolu s přáteli a kamarády, kterých nikdy není dost. Vždy mám radost, když vidím, že atmosféra události sama o sobě dává pozitivní zpětnou vazbu.
Byla to výborná sobota a s tímto pocitem jsem se i vracel na večer domů. Již se těším na další edici našich pravidelných setkání spojených se spanilou jízdou. Bude to již třináctá a navštívíme Liberecko, konkrétně Jizerské hory. 🙂
Anis
foto: Tomáš Beran, Viktor Sommer, Radek Beneš (Caddy RB)