Se zpožděním, ale přece přinášíme report z poslední instance naší série srazů s projížďkami Café en Gasolinera. Deváté konání proběhlo 19. června 2021 západně od Prahy – konkrétně jsme začali na čerpací stanici Petrol v Davli.
Začali jsme se scházet kolem jedenácté hodiny dopoledne. Účast byla tentokrát, zřejmě i pro úmorné vedro, nižší, ovšem Petrol se i přes hustší provoz ukázal nečekaně příjemným místem pro sraz – stanice je prostorná a kromě tankování má možnost člověk auto umýt jak automatickou, tak ruční myčkou, či si dát kávu, zákusek nebo například bagetu či sendvič. Vše v naprostém pořádku.
Teplo, super, jsem ve svém živlu. Teploměr ukazuje ve stínu 32 °C, je před devátou ranní a já se chystám vyzvednout Gustawa. Máme před sebou dvě hodiny cesty do Davle. Gustaw je bohužel ještě bez auta – karosář mu vyvařuje nosníky podvozku. Už když nastupoval ke mě do auta, bylo mi jasné, že toto počasí je na něj trochu moc.
I Jose zůstal raději u ledové kávy, než horkého nápoje.
Dojíždíme na místo po absolvování velmi zajímavé cesty od Nymburka. Už jsem spokojený s projížďku, a to Cruising samotný ještě nezačal. Ovšem, v 11 h v Davli teploměr ukazuje již přes 36 °C a mi začíná být jasné, že počasí přeje spíše válení se na koupališti či u rybníka. Nevadí. Jako pravý Junk Rod Ridder (a navíc Maročan) dělám hrdinu ve svém autě s odpojenou klimatizací. Asi chápu, proč Gustaw na startu zvolil radši projížďku s kamarádem Jindrou, který se dostavil se svým červeným Fordem Thunderbird Convertible.
Ještě než jsme vyrazili, jako vždy jsme dali snídani a kafe na čerpací stanici, pokecali jsme… Následovalo malé organizační seskupení a šlo se na to. Trasa, kterou určili Mára a Josef, má mít cca 65 km, nicméně ihned mi bylo jasné, že to bude jedna z náročnějších tras, které jsme v rámci Cruisingu prozatím jeli. A Josef nás povede.
Trasa skutečně náročná byla. Už v půlce trasy jsem si řekl, že je zbytečné tlačit na pilu. Zatáčka honí zatáčku a můj stařičký Chrysler je jednoduše nestíhá tempem Josefova Nissanu. Začínám se srovnávat s tím, že holt trochu zbrzdím zbytek, jenže… jedu poslední a po pár serpentinách nevidím před sebou nikoho. Samozřejmě, kluci se toho všimli a postupně se tempo celé jízdy zpomalilo, přizpůsobilo tomu nejpomalejšímu – mně.
Obecně cesty, kterými jsme jeli, byly fakt mimořádně krásné – již od Davle stoupání v zatáčkách, kolem Karlštejna přes lesy a kolem lomu… Rád se tamtudy někdy opět projedu jen tak. Nicméně pravdou je, že ač jsem se snažil sebevíc, na konci cesty jsem měl „malý“ problém – uvařil jsem servo v autě. Nízké otáčky motoru, pořád na brzdě, a k tomu spousta zatáček…. Přiznejme si na rovinu, že americké auto ze začátku 90. let asi není nejlépe stavěné na takové jízdní podmínky. Ještě, že přede mnou jel Viktor v Chrysleru 300M, což je mladší brácha mého auta – technicky velmi blízko druhé generaci Chrysleru LHS. Ten mě hlídal v zrcátkách a zpomaloval tam, kde bylo třeba, aby se mi neztratila celá kolona.
Nicméně, jako vlastník typického Junk Rodu mám svá esa v…. kufru! Nechal jsem vychladnout motor, doplnil servokapalinu, ještě rychle zkontroloval ostatní náplně, „cmrndl“ utěsňovač do serva – ready to go!
Ale co – z každé akce musí být nějaký zážitek. V cíli, hostinci u Zrzavého Paviána, jsme se klidně najedli, napili a popovídali o tom všem, co se po cestě stalo, a co vše budeme schopni pro příště vylepšit. Popravdě – jeden z lepších cruisingů, alespoň dle mého hodnocení. Bude dlouho na co vzpomínat!