Tak nějak již týden předem jsem měl tušení, že zářijový cruising bude doprovázen naprosto skvělým počasím. Asi proto, že v srpnu nám počasí nadělilo velmi vydatný déšť; tehdy to nebylo vůbec špatné, ale i přesto. Co si budeme povídat, pokec na benzince je o dost příjemnější, pokud je venku hezky. A furt mi vrtalo v hlavě, jestli na MOL v Řevničově náhodou nebudeme startovat podruhé; tentokrát trasu plánoval Marek.
Ve výsledku bylo moje tušení v obou případech správné – počasí nám pěkně přálo a MOL v Řevničově již jsme letos navštívili v únoru. Tehdy jsme se pouze vydali opačným směrem, a to do Roudnice nad Labem. Nic se neděje. Trasa, která byla na září naplánována, se jevila vskutku jako krásná vyhlídková cesta, s hromadou zatáček a zajímavých úseků.
Rozhodl jsem se nabídnout Josemu, aby řídil Elvise (Junk Rod Chrysler LHS ’94) a já sedl na sedačku spolujezdce, tudíž navigátora. Jose, místo aby zvolil jednoduchý sobotní výlet – cruising nebyl daleko od jeho bydliště – jel přes celou Prahu a dalších x desítek kilometrů pro mě, následně podobnou trasu směr Řevničov, a po cruisingu zase do Krchleb a odtud zase domů na západ Prahy. To bychom nebyli Junk Rods, aby bylo vše naprosto jednoduché. 😀
Začátek září byl letos ve znamení proměnlivého a vlhkého počasí s chladnými rány. S povděkem jsme všichni pozorovali, že na den cruisingu se vyčasilo a měli jsme před sebou pěkný suchý polojasný den. Jako stvořený pro 22. edici Café en Gasolinera.
Před příjezdem na místo srazu v Řevničově jsem si cvičně projel pár úseků v okolí Nového Strašecí – posledních záchvěvů babího léta evidentně využili i houbaři a cyklisté, kterých bylo po cestě k vidění nepočítaně.
O to větší bylo moje překvapení, když na výchozí benzínce stála jen tři další auta, z nichž jedna posádka se přijela jen pozdravit, aby dále pokračovala na dovolenou. Naštěstí po chvíli dorazil ještě pravidelný účastník cruisingů Lukáš se svou STS. Na startu vyjížďky tak stály čtyři posádky a všechna vozidla měla v rodném listu USA a rok výroby 93/94.
Jindra
Zadní sedačky byly poprvé za dlouhou dobu obsazené všechny tři a i přes mé obavy o komfort posádky vzadu nabídly mým dvěma dcerám a přítelkyni dost prostoru a pohodlí.
Cestou do Řevničova jsem měl dost času na to, abych alespoň zběžně naučil Joseho řídit dle mých představ a musím ho i pochválit – až na pár excesů řídil velmi slušně, a to seděl za volantem mého auta poprvé v životě. Pokud se nepletu, tak poprvé vůbec řídil Chrysler, natož platformu LH.
S80 a LHS jsou sice oba velké těžké sedany, ovšem řídí se zcela odlišně. LHS má motor dál vpředu a mnohem těžší, volví podvozek je mnohem jemněji naladěný pro evropské silnice a tak nějak celkově ochotněji dělá vše, co po něm řidič chce, včetně brždění.
Až při tomto porovnání mi finálně došlo, jaké to muselo být, když S80 přišla koncem 90. let na trh. Jízdní vlastnosti jsou na svou dobu a třídu opravdu fenomenální. Celkově se mi ale Elvis řídil výborně, jen jsem si musel prvních pár kilometrů opravdu zvyknout na zcela odlišné jízdní vlastnosti a hlavně na chod plynového a brzdového pedálu.
Jose
Po příjezdu nám rychle došlo, že účast bude menší, a to i s ohledem na podobnou situaci jako loni, kdy v červnu po dnech bohatých na srážky přišlo oteplení a lidé zvolili jiné aktivity na den volna. Nicméně, 4 posádky a 9 lidí bylo pro tentokrát akorát, a to hlavně proto, že v našem vybraném cíli bylo narváno až do prasknutí.
Zreorganizovat se, a následně přesunout jinam, bylo až na exces s náhodným štamgastem jedno z podniků v Nižboru dost jednoduché. Konečný cíl se tedy změnil, a nakonec padlo rozhodnutí na berounskou mexickou restauraci, kde nás jednak velmi mile pohostili, a jednak to tam bylo doporučení hodné. Mimochodem byla to první restaurace, ve které moje dcery nenechaly na talíři ani sebemenší kus jídla.
Trasa vyjížďky nepatřila k nejdelším, zato byla technicky vydatná. Úzké okresky se spoustou zatáček a převýšení by seděly spíše lehkým sporťákům než luxusním amerikám, a tak náš squadron leader nastavil spíše pomalé tempo. Možná i s ohledem na protisvětlo, které na přechodu mezi volnou krajinou a lesem komplikovalo viditelnost.
Po zhruba třičtvrtě hodince cruisování hvozdy a kopci jsme dorazili do cíle – stylové restaurace Zastávka v Nižboru, která je vybudována ve skutečné staré nádražní budově a oplývá jak spoustou železničářských rekvizit včetně dvou historických vagonů tak nezaměnitelným aroma staré dráhy.
Již na parkovišti bylo zřejmé, že na výlety vyrazili všichni, kdo si chtěli ještě užít pěkného počasí – motorkáři, pěší výletníci i autaři. Mezi jinými jsme zahlédli i Ford Mustang GT California Special. Není proto divu, že restaurace praskala ve švech a nebylo snadné chytit místo. Při vidině hodinového čekání na jídlo jsme se rozhodli raději zkusit štěstí jinde. Los padl na nedalekou restauraci na náměstí, kde se nám však nedostalo vlídného přijetí. Co dál?
Po krátké debatě a vyhodnocení variant jsme prodloužili cruising o rychlý přejezd do Berouna a tamní mexické restaurace La Paz, kde nás rádi viděli a nabídli dospělým i dětským účastníkům spoustu chutného jídla.
Jindra
Samotnou trasu popisovat už nebudu, ale co je dobré dodat, je to, že ač jsme všichni z různých koutů Česka, je naprosto skvěle pozorovat, jak rádi jdeme spolu do spontánních nápadů. Když už bylo po všem, a i u aut jsme si popovídali, dali jsme ještě rychlé odreagování na místním dětském hřišti u řeky, a následně jsme se vydali domů, každý svým směrem – až na Joseho, který parkoval u mne. 😀
Nezbývá teda již nic než vás pozvat, přátelé a kamarádi, na říjnovou, 23. edice našich pravidelných setkání spojených s projížďkou, která se bude konat v sobotu 15. 10. se startem v 11 h na ČS Benzina Orlen ve Ždírci nad Doubravou na Průmyslové ulici. Jako cíl na tuto akce jsme si vybrali restauraci u Šillerů ve Svratce, která nás svým jídelním lístkem už dnes velmi láká. A tak budeme silně věřit, a uděláme vše pro to, i organizačně, aby vše dopadlo dle plánu, i když počasí pro region Vysočina si předvídat rozhodně netroufneme. 😅
Anis
foto: Leila