Vulgární české silnice IV: Jsem nezranitelný!

Kdo vyrůstal v devadesátkách, určitě si pamatuje Bondovku „Zlaté oko“. V průběhu filmu zazní několikrát hláška „I am invincible!“ („Jsem nezranitelný!“) a dlužno dodat, že naposledy ji Boris vyřkne sekundu předtím, než je zmražen tekutým dusíkem.

Vzpomínám si, jak nás v dětství rodiče a později táboroví vedoucí učili pravidlům provozu a jízdy na kole. Noste helmu. Jezděte jen po vedlejších silnicích nebo ideálně úplně mimo ně, po polních a lesních cestách. Když už to jinak nejde a po silnici musíte, jeďte u kraje, po jednom za sebou. Při odbočování dávejte rukou znamení o změně směru a řaďte se do správných pruhů jako řidiči. A hlavně, pozor na auta.

Jednou nás vytrestala navigační chyba a nestihli jsme se z vyjížďky vrátit za světla. Hned další den jsme šli koupit blikačky.

To ale byla úplně jiná doba, dávno před Bouchalem^[1]. Na kole se jezdilo pro zábavu, za dobrého počasí, na výlet. Po venkovských cestách anebo v Praze do Krčského lesa, na Točnou, vždy ale směrem z města ven. Nikoho nenapadlo jezdit na kole do centra. Když bylo třeba, přejelo se metrem na vhodnou výchozí stanici a odtud se pokračovalo na kole z města pryč.

Tehdy totiž cyklisté nepožívali žádných zvláštních privilegií. Jezdili jsme na vlastní nebezpečí i odpovědnost, rovnocenní ostatním účastníkům provozu. „Když se něco stane,“ říkali nám, „bude vás to bolet mnohem víc než ten náklaďák.“ A tak jsme jezdili víceméně slušně.

Největší pubertální odvaz byl závod do kopce proti Babettě – kdo jí dokázal předjet byl ten správný cyklista. Samozřejmě někteří kamarádi chtěli víc adrenalinu, tak jezdili downhill, enduro nebo trial. Vždy ale v lese mimo silniční provoz. Rivalita panovala maximálně mezi cyklisty a jezdci na kolečkových bruslích, kteří zabrali celou pobřežní cestu a těžko se jim vyhýbalo.

Jsou cyklisté vládci provozu?

Uplynulo zhruba dvacet let a svět se změnil. Nyní všude samé cyklostezky, cyklopruhy, povinný odstup. Trvá se na tom, že bicykl je vhodný dopravní prostředek do centra města i do práce, celoročně. No, já nevím, představte si, že máte za kolegu v kanceláři MAMILa^[2], který ráno přijede ve svém upoceném dresu a buďto celý zbytek dne páchne, anebo stráví příští hodinu ve společné sprše, aby se zlidštil. Jenže on na to má právo. A stejně tak má spoustu dalších práv a privilegií. Pod dojmem tendenčních článků v novinách si začíná myslet, že je pánem provozu právě on. Že je nezranitelný.

Ta tam je slušnost a bázeň před „silnějším“ automobilem. Vždyť řidič cyklistovi přece musí udělat místo. A s rostoucím sebevědomím roste i drzost. Zapomíná, že i cyklista je vlastně řidič, byť nemotorového vozidla. Jezdí, jak se mu to zrovna hodí. Jednou je „jako řidič“ a jede po silnici. Vidí červenou na semaforu a najednou je „jako chodec“ – vyskočí na chodník a pokračuje po přechodu, kde je zelená a nemusí tak čekat. Nebo rovnou projede tu křižovatku na červenou a s rolí chodce se ani neobtěžuje.

Jednoho takového jsem potkal v pražských Nuslích. Vyjeli s partnerkou od podjezdu pod tratí po chodníku, a rovnou na přechod před moje auto. Jedou na přechod, tak mají přednost jako chodci, mysleli si zřejmě. Nezbylo mi než dupnout na brzdu a uvést dvoutunový sedan do klidu. Lehkou korekcí jsem stočil čumák k pravému kraji. Auto se zastavilo šikmo pruhem před přechodem. Jak jsem ho měl po ruce, vyzval jsem cyklistu z okna ať aspoň sleze z toho kola, když už je na přechodu. No co si budem… Poslal mě do míst, kde slunce nesvítí a přidal stručné hodnocení mé chabé inteligence.

A to nejen v Praze jezdí cyklisté hlava nehlava, jako by silnice patřila jen jim. Viděl jsem video, kde hlídka VB právě zastavila cyklistku jedoucí po D5 u Loděnice. O týden později jsem ji potkal ve stejném úseku znovu.

Na venkově není nic výjimečného potkat dva i tři vedle sebe v družném rozhovoru a zdráhající se uhnout ke kraji, když jede auto. Na mnohých silnicích nižších tříd je zase legálně nemožné cyklistu předjet kvůli povinnému odstupu – tomu jsme se už věnovali. S nadcházejícím létem a rostoucím počtem cyklistů je vidět, že řidiči se předjíždění bojí, váhají, případně celá kolona se táhne za cyklistou jeho rychlostí.

Zvláštní skupinou jsou koloběžkáři na půjčených elektrokoloběžkách ve městě. Ti se chovají podobně drze jako cyklisté, avšak často si neuvědomují limity svého stroje s malými kolečky. Nejeden koloběžkář se rozplácne na kostkách či na tramvajových kolejích, protože mu přední kolo spadlo do žlábku v kolejnici. Instant karma. Ale vy jako řidič musíte stále včas zabrzdit a nesmíte padavku přejet. Správně byste mu dokonce měli poskytnout první pomoc.

Sluchátka v uších, hledí do mobilu – chodec v silnici!

Chodci rovněž pod dojmem zavedení přednosti na přechodech nabyli dojmu, že mají absolutní přednost vždy a všude. Lezou do silnice přechod nepřechod, klidně i na červenou. Očekávají, že vy musíte vždy zastavit, protože přece nechcete jít sedět za zabití. Jako praví lumíci^[3] také se sluchátky na uších a s pohledem zabořeným do mobilu vstoupí do silnice, aniž by věděli, co se kolem děje. Nebo naopak okounějí u přechodu, a když řidič zastaví, aby jim dal přednost – nejdou. Mávnou rukou ať jedete. A já vám mám, milý lumíku, číst myšlenky? Jak mám poznat, jestli do té silnice hodláte vstoupit, nebo ne?

Matky s kočárky nebo malými dětmi a psy, vybavují se s kamarádkou nebo na telefonu. Děti i psi běhají nikým neomezováni, klidně do silnice. Jdou s kočárkem přes silnici? První vystrčí kočárek mezi zaparkovanými auty, pak se teprve podívá jestli něco nejede. No problem, kdyžtak si dítě udělá nové a řidič zaplatí odškodné – a taky půjde sedět kvůli hlouposti matky.

Korunu všemu nasadil borec, kterého jsem potkal na náměstí I. P. Pavlova. Vulgární gestikulací si vynutil abych zastavil před přechodem a napochodoval přímo do boku projíždějící tramvaje. Stál mi v pruhu a najednou nevěděl, co má dělat. Klepání na čelo ho přešlo, poslední jsem se smál já. Asi jsem měl přibrzdit dřív, stihl by to před tramvaj a mohl se sám přesvědčit, zda je nezranitelný.

Plodí to agresivitu

Domnívám se, že příčinou není ani tak rostoucí agresivita ve společnosti – ta je následkem. Chodci a cyklisté se v provozu narozdíl od řidičů pohybují anonymně. Když ho neulovíte na místě, už ho nikdy nikdo nevypátrá. Po autě vždy zbude záznam v kamerovém systému s registrační značkou a kontaktem alespoň na provozovatele. Zdali v tu chvíli skutečně řídil, nebo ne, to už je věc jiná. Auto ale je identifikováno. Cyklista či chodec však anonymně zmizí v davu. A právě anonymita a absence výchovy jsou pravými důvody jejich chování.

Tímto v žádném případě nevolám po zpřísnění dohledu. Ano, technologie na něj existuje, ale Velký bratr není řešení. Represe nikdy nevede ke zlepšení situace, nanejvýš se budou vybírat další pokuty do státní kasy. Ty ale nepomůžou k tomu, aby se lidé přestali chovat jako lumíci.

V úvodu jsem psal o tom, jak se jezdilo v době před digitalizací, kdy všudypřítomné kamery v ulicích zněly jako orwellovský nesmysl. Zrušil bych privilegia a apeloval na to, aby lidé používali tu bublinu, co nosí mezi ušima.

Pamatujte, milí chodci a cyklisté, podobně jako Boris ze Zlatého oka nejste nezranitelní a v případě nehody to vás bude bolet víc. Vy skončíte na vozíku či „na prkně“. Žádný trest uložený viníkovi na tom nic nezmění.

Jindra

foto: Pixabay

 
—
[1] – Jan Bouchal, cyklistický a ekologický aktivista, spoluzakladatel teroristického spolku AutoMat, se zprovodil ze světa v lednu 2006 ve věku 31 let, když na kole nedal přednost vozidlu na hlavní silnici a havaroval s ním. Na místě nehody v pražských Holešovicích se dodnes nachází „památník“ události v podobě jízdního kola zavěšeného na lampě veřejného osvětlení. Rovněž je po něm pojmenována neoficiální cena tzv. „Bouchalův pohár“ pro cyklisty, kteří se zabijí v provozu zvláště spektakulárním způsobem.

[2] – MAMIL = middle-aged male in latex / muž středního věku v upnutém cyklistickém dresu, tzv. homohadrech.

[3] – Lumíci, v ang. orig. Lemmings, je počítačová hra z 90. let, kde hráč vede skupinu postaviček – lumíků – bludištěm. Tito lumíci pochodují stále vpřed dokud jim hráč nedá pokyn ke změně směru. Ponecháni svému osudu bez pudu sebezáchovy narážejí do překážek či padají do propastí. Cílem hry je dovést co nejvíce lumíků skrze bludiště do cíle.